Reklamy SEM

Proč mé srdce pláče?

26. dubna 2008 v 22:24 | (Marky) |  FF-Jednodílné
Musela být tak půlnoc. Šel jsem uličkou a poslouchal šum listí
na zemi. Kdybych šel z té párty dřív už bych nemusel hledat ceytu
ve tmě. Proč jsme tak paličatý. S rukama v kapse jsem šel domů.
Teda pokud to byl správný směr. Když jsem šel nejmíň už hodinu
a stále jsme nevěděl kam jít, tak jsme si sedl na nejbližší lavičku.
Pochvilce jsem zahlédl nějakou postavu. Vypadalo to na dívku, ale
co by tu teď dělala? Přišel jsem blíž a pohledl na ní. Její
plavé vlasy byli rozhozené po zádech. Své oči úpírala kamsi dopředu.
Koukl jsem se na to samé místo kam se dívá ona. Na přotější
lavičce seděli dvě hrdličky. Obě bílé jako sních. Pohlédl jsme
na dívku a poznal, že se i ona na mě dívá.
"Posaď se jestli chceš." řekl šeptem dívka. Učinil jsme tak.
"Co tu děláš tak pozdě v noci?" zeptala se znenadání.
"Šel jsem z jedný oslavy. Ztratil jsme směr domů. A co tu děláš ty?"
"Sedím..."
"Já myslím jako proč tu jsi?"
Dívka dlouho neodpovídala. Místo odpovědi se mě zaptala jak se jmenuju.
"Tom." odpověděl jsem a chtěl jsem se jí znovu zeptat na mou
předchozí otázku. Jenže ona začla odpovídat aniž bych se jí
znovu zeptal.
"Sedím to a čekám."
"Na co čekáš?"
"Nějak tě to moc zajímá. Dobře. Čekám tu na ďábla."
Trochu jsme se zasmál. Ale když jsme postřehl, že na mě upírá
prapodivný pohled, který mi mimochodem naháněl hrůzu, přestal
jsem se smát. Radši jsem se zeptal:
"Ty si myslíš, že přijde?"
"Vím to... Vlastně on tu je. Povím ti můj příběh jestli chceš."
"Jistě."
"Budeš myslet, že si vymýšlím."
"Nebudu... Jen vyprávěj." pobídl jsme jí a bedlivě se zaposlouchal
do příběhu.
"Dobře. Asi před rokem jsem tady na této lavičce seděla. Přesně
v tuto dobu. Dívala jsem se na ty samé hrdličky. Když v tom někdo
ke mně přišel a zeptal se jestli si nemůže sednout. Samozdřejmě,
že jsem řekla ano. Nakonec začal říkat, že mě už někdy viděl.
Že se do mě zamiloval. Samozdřejmě, že ten kluk byl pěkný....
Moc pěkný a já jsme se do něj na první pohled zamilovala. Ona mě
vzal kolem pasu a políbil mě. Jeho polibek byl tak žhavý, toužebný,
že jsme uvěřila jeho slovům. Každý den jsem na toto místo chodila
a pokažde jsem ho potkávala. Oba jsme se tu scházeli. Jenže jeden
den... nepřišel. Šla jsme ho hledat. Samozdřejmě, že jsme ho našla
v náruči jiné holky. Puklo mi srdce... Když další den přišel
řekla jsme mu o tom co jsme viděla. Začal se vymlouvat a mě pozval
k sobě domů, abychom si to vyjasnili. Co jsme měla dělat. Já ho
stále milovala a stále ho miluju. Vzal mě teda sebou domů. Tam jsme
se spolu vyspali. Samozdřejmě, že jsem ještě nikdy s nikým nespala.
A své poprvé jsem si představovala jinak. On se ale choval zvláštně.
Né tak jako vždycky. Odešla jsem pryč na záchod, abych si myšlenky
urovnala v hlavě. Oblečená jsem vyšla a posadila se na postel. On
mi podal hnek s čajem, který jsme po něm chtěla. Stále se choval
jinak. Bála jsme se ho. Po vypití čaje vytáhl pistoli. Vystřelil
na mě a já klesla k zemi. Zastřelil mě."
Lekl js se těchle slov. Jak jí někdo mohl otrávit a ona je teď tady.
Nedal jsemna sobě nic znát a zeptal se jí:
"Víš aspoň jak se jmenoval?"
"Jistě.... Tom." pohlédla na mě. "Byl jsi to ty!"
Vylekaj jsme se. Cože?
"To není pravda! Neznám tě! Dnes tě vidím poprvé!"
"Tome! Ty jsi bral drogy nebo ani to si už nepamatuješ? Jsi ďábel!
Proč jsi to udělal?"
"Já nic neudělal! Nezabil jsem tě!" zhroutil jsem se na zem a
začal přemýšlte. Jestli je tohle pravda tak proč si nic nepamatuju.
Proč? Utekl jsem! Utíkal jsme nekonečnou cestou. Nevěděl jsme kam...
Ale vím, že se mi vraceli mé vzpomínky. Vože? proč teď? Nemohl
bych jí zabít! Já nejsem vrah!
Bohužel jsme si tohle mohl jenom namlouvat. Nic jsem nevnímal jen bolest.
Její bolest, kterou cítila, když jejím tělem proletlo několik
kulek. Před obličejem jsem viděl její vyděšenou bezbarvou tvář.
Nemohl jsme jí zabít... Já ne... Utíkal jsme rovnou cestou. Zastavil
jsme se u jezera. S touhle minulostí bych nedokázal žít. Před několika
hodinama jsem byl ještě šťastný, ale teď?
Uviděl jsem jí. Podala mi svou ruku.
"Tome..." šeptla a vedla mě vodou. Uvědomil jsme si, že můj
život musí zkončit. Musí. Jsem vrah a s tím já těžko žiju.
Jenže... Ona mě utopila...
Žil jsme jako ona... Bloudil jsme jako ona... Ještě ten večer po
mém utopení se mě zeptala.
"Tome? Proč mé srdce pláče?"
Pochopil jsem, že něco se stalo špatně. Musel jsme zemřít nebo
nemusel?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama